Bodlinka a deka z listí

Na kraji lesa, pod starým lískovým keřem, bydlí ježek Bodlinka. Je podzim a les voní hříbky a mokrým mechem.

Bodlinka celý den sbírá listí. Žluté z břízy, červené z javoru a hnědé z dubu. Skládá ho pod keř, jeden lístek vedle druhého, až z toho je měkká, šustivá deka. Na zimu jako dělaná.

Když se slunce schová za kopec, ozve se z trávy tenký hlásek. „Brr, to je ale zima,“ povzdechne si myška Pipa. Má studené tlapky a ocásek stočený jako šnečí ulitu.

Bodlinka se podívá na svou deku. Je velká. Je teplá. A je jeho.

Chvilku přemýšlí. Pak odhrne kraj deky a řekne: „Pojď, Pipo. Vejdeme se sem oba.“

Myška vklouzne dovnitř. Listí tiše zašustí a pak je ticho. Bodlinka zjistí zajímavou věc: ve dvou je pod dekou ještě tepleji než samotnému.

Na větvi nad nimi sedí sova Lu. Oči má zavřené, ale všechno slyší. „Dobrou noc, Bodlinko. Dobrou noc, Pipo,“ zašeptá do tmy.

Závěrečná relaxace

A teď se uložíš i ty, stejně jako Bodlinka pod svou dekou. Lehni si pohodlně a zavři oči.

Nadechni se nosem, pomaloučku, jako když ježek čichá k listí. A vydechni pusou, dlouze, jako když vítr fouká do listí. Fůůů.

Ještě jednou. Nádech… a dlouhý výdech.

Ruce máš těžké. Těžké a teplé, jako by na nich ležela deka z listí. Nohy máš těžké. Těžké a teplé.

I hlava je těžká a leží měkce na polštáři. Bodlinka a Pipa už spí. Sova Lu hlídá les.

Dobrou noc.